Plemena
12. července 2008 v 19:47
Starokladrubský kůň je vínem z nejlepších koňských vinic zrajícím po staletí v českém sklípku"
Je to jediná rasa koní vzniklá pro ceremoniální účely panovnických dvorů. Starokladrubský kůň v sobě jedinečným způsobem spojuje robustnost, sílu, ušlechtilost, eleganci a uchvacující krásu. Do dnešních dnů si zachoval svůj typický barokní zevnějšek.
Je to mohutný teplokrevník obdélníkového rámce s charakteristickou klabonosou hlavou a velkýma živýma očima. Má vysoko nasazený, mohutný a klenutý krk, nevýrazný kohoutek, hluboký a široký hrudník, přiměřeně dlouhou strmější lopatku, umožňující typickou vysokou pohybovou akci.
Starokladrubský kůň je pozdnější (plně dospělý je až okolo 8.roku), je však dlouhověký,životaschopný a plodný, konstitučně tvrdý, vytrvalý a schopný pracovat do vysokého věku. Má výborný charakter, vyrovnanou povahu s živým temperamentem, je velmi učenlivý a pracovitý.
Kvalita populace je průběžně prověřována výkonnostními zkouškami. Ty jsou dvoudenní a koně v nich prokazují svoje schopnosti v zápřeži i pod sedlem. Zajímavostí dokazující vyjímečnost tohoto plemene jsou staré záznamy, které říkají, že spřežení starokladrubských hřebců urazilo cestu z Kladrub do Prahy a zpět v jednom dni. Byla to trasa dlouhá 168 km !
Původně byli kladrubáci chováni v různých barevných variantách.Od konce 18.století však byli žádáni pouze bělouši a vraníci. Do 30.let 19. století bylo v Kladrubech chováno také stádo hnědáků, to však zaniklo. Bělouši byli využíváni pro ceremoniální účely dvora, vraníci sloužili vysokým církevním hodnostářům. Bílá varianta starokladrubského koně je chována v Kladrubech nad Labem a to v kmenech - Generale, Generalissimus, Sacramoso, Favory a Rudolfo. Černí kladrubáci jsou chováni ve Slatiňanech (asi 35 km od Kladrub) v kmenech - Solo, Sacramoso, Siglavi Pakra a Romke.Zdejší hřebčín byl založen r. 1898 jako zámecký hřebčín. V prostorách zámku je umístěno ojedinělé Hipologické muzeum s rozsáhlými sbírkami.
Současné využití starokladrubského koně je velmi rozmanité. Kladrubáci splňují ty nejvyšší nároky na kočárové koně a ve vozatajském sportu patří mezi nejlepší. Kladrubská spřežení dosahují na světovém žebříčku těch nejvyšších met ,např. (nejen) v roce 2005 vyhráli mistrovství světa.
Neméně vhodný je kladrubák také jako jezdecký kůň. Využití je široké, od drezury přes barokní ježdění až po rekreaci.
V České republice jsou starokladrubští koně využíváni také jako služební koně jízdní policie.
V roce 1993 projevila o 6 běloušů zájem dánská královna Margareta II. Po čase k nim přibyli další dva a pravděpodobně nebyli poslední. Od roku 2005 jsou starokladrubští koně také ve stálé službě na Švédském dvoře a u švédské jízdní policie. Po mnoha letech jsou tak starokladrubáci znovu využíváni jako kočároví koně v královských spřeženích.
Starokladrubský kůň je nejen naším národním pokladem, ale je opravdovým světovým unikátem jak z historického tak ze zootechnického hlediska.
Od r. 2002 je starokladrubská plemenná kniha uzavřena přílivu krve jiných plemen, neboť kromě chovu NH Kladruby n.L. je i v privátních chovech dosti kvalitních plemenných jedinců a chov tedy není geneticky ohrožen. Celkem čítá současná starokladrubská populace kolem 1200 koní.
V roce 1995 byl starokladrubský kůň uznán kulturní památkou. V roce 2002 byl uznán kladrubský hřebčín a kmenové stádo běloušů národní kulturní památkou. Chov starokladrubského koně byl přijat pod ochranu FAO, odborné organizace OSN a plemeno starokladrubského koně bylo zařazeno na seznam UNESCO jako kulturní dědictví lidstva.
Starokladrubský kůň je jediným živým tvorem, který se stal vedle uměleckých děl a architektonických skvostů předmětem památkářské ochrany a je oficiálně považován za živoucí umělecké dílo. Tohoto statutu se nepodařilo dosáhnout ani lipicánům Vysoké španělské školy ve Vídni. Světové prvenství tedy patří České republice a starokladrubskému koni !
12. července 2008 v 19:44
Úvodem...
Ve vývoji současných plemen koní se jako nejvýraznější projevil vliv arabský a berberský. Když nebereme do úvahy plnokrevníka a jeho asi dvěstěletou historii, je tady ještě někdo, skutečná šedá eminence koňské rasy. Je to andaluský kůň, po staletí známý jako španělský kůň...
Název plemene:
Pura Raza Espaňola
Vysvětlení názvu:
Přesto, že se jedná o mimořádné zvíře, vyskytuje se kolem andaluského koně spousta nesrovnalostí, které vyplývají z faktu, že toto jediné plemeno, chované jak ve Španělsku, tak v Portugalsku, se označuje množstvím různých jmen. Mnohá z nich jsou odvozena od zeměpisných oblastí, kde se chovají, nebo vyplývají z drobných lokálních nuancí typu, způsobených zaměřením chovu nebo jejich využitím. Následkem toho se týž kůň jmenuje andaluský, španělsý, kartuziánský, zapatský, iberský a ještě jinak. Svůj původní a nejrozšířenější název dostal podle kraje v jižním Španělsku v okolí Sevilly, Granady a Cordóby - Andalusie. V roce 1912 však španělští chovatelé přestali užívat původní název andalusan a nahradili jej výrazem čistokrevný španělský kůň. Ve světě však stále platí označení andaluský.
Původ a historie:
Andaluský kůň se vyvíjel v oblasti ovlivněné po nejdelší dobu maurskou kulturou. Jeho předky byli zřejmě arabští a berberští koně, dovezení ze severní Afriky a primitivní plemeno sorria, které tehdy bylo původním plemenem na pyrenejském poloostrově. Andalusan má více z povahy berberů a je to kůň všestranný, vhodný do zápřeže i pod sedlo. Po dlouhou dobu se tento kůň choval čistokrevně, teprve v poslední době došlo k přikřížení anglických plnokrevníků a jiných plemen. Nejčistší formou andalusana je kartuziánský kůň, chovaný ve španělském klášteře Jerez de la Frontera. Tito koně jsou drobnější a štíhlejší naž průměrný andalusan, ale podílejí se na všech význačných liniích dnešních andaluských koní. Vrcholu dosáhl klášterní chov v 17. a 18. století. Nepříbuzenská plemenitba s těžkými hřebci v pochybném úsilí vyšlechtit větší koně takřka zničila andalusana. Mniši z Jerezu pokračovali ve výběrové plemenitbě a čistý chov zachránili.
Španělsko bylo odedávna proslulé kvalitou svých koní, dokonce již ve starověku. Koně chovali Iberové i Vandalové a zejména proslulý byl vizigotský chov, který v raném středověku dodával nejcennější bojové koně do celé západní Evropy. Po arabské invazi se krev místních houževnatých koní vylepšila přkřížením berberů a ušlechtilých arabů. Současně však na ně působilo mnoho dalších vlivů, zejména méně ušlechtilých pracovních koní. Po poražce Maurů u Poitiers v r. 731 začali sever Iberského poloostrova spolu s rytíři dobývat těžší severští koně. Ovšem během bojů i mírových epizod zde stále docházelo k míšení koní získaných ukořistěním i obchodem. Za sedm století částečné okupace Pyrenejského poloostrova Maury se ustálilo několik typů ušlechtilých koní, kteří však podle mínění arabských chovatelů nezasluhovali rodokmnen. Maurové museli odejít - dobytím Granady r. 1492 jejich panství definitivně skončilo, ale koně zůstali. V roce 1476 byl založen při ústí Guadianny, na dohled od rozsáhlých bažin La Doňana, dnes přeměněných v nejslavnější mokřadní rezervaci Evropy, kartuziánský klášter Jerez de la Frontera. Pilní a odříkaví mniši brali svůj úkol uchovat nedotčené jádro andaluského plemene velmi vážně a udrželi původní typ po více než pět století. Španělští koně později přejímali především reprezentační účely, takže aby získali větší hmotnost, docházelo třeba ke křížení s těžkými neapolitánci. Ještě před zhroucením panství Maurů se španělští koně dostávali do celé Evropy a stali se ve své době nejoblíbenějšími a nejcennějšími zvířaty jezdeckými a kočárovými. Měli dokonce pověst "nejvznešenějších koní světa" a ne náhodou je po nich pojmenována proslulá vídeňská Španělská škola, i když v ní dávno jezdí lipicáni. Jejich krev přispěla k vývoji mnoha evropských plemen, včetně lipicánů a našeho starokladrubského koně. Andaluští koně se stali náměty mnoha uměleckých děl a dobrodružství jejich slavných pánů, na nichž měli lví podíl, se stala legendami.
Popis a charakteristika:
Andaluský kůň je všestranný, ovladatelný, s příjemnou povahou a impozantním vzhledem. Vyznačuje se lehkým klabonosem, mandlovýma očima a úhlednýma ušima. Jeho důležitým znakem je silný, lehce klenutý krk, s výrazným hřebenem, zejména u hřebců, mohutnými plecemi a silným hřbetem. Typický je také nízko nasazený ocas a neobyčejné bohatá hříva i ohon. Hlavním znamením je však okázalý vysoký chod.
Andalusan je poměrně vysoký kůň, výška v kohoutku může být 155 - 160 cm. Typické zbarvení je bílé, a to v nejrůznějších typech, zpravidla s tmavou hřívou, vraníci jsou velmi vzácní, častěji se v chovu objevují hnědáci, ale nejsou žádoucí. Kůže a všechny viditelné sliznice musí být tmavé. Také kopyta musí bý t vždy tmavá a jsou poměrně strmá, jak to vyžaduje chod koně. Typ se liší podle původu. Kartuziánští koně mají hlavu jemnější, téměř bez klabonosu, kdežto linie ze severního Španělska jsou poněkud těžší, s méně úhlednou hlavou. Typické je vznosné nesení krku, který je vysoko nasazen. Hříva a ohon se upravují jen minimálně, patří totiž k největším ozdobám koně. Hříva se sčesává zpravidla na levou stranu tak, aby se krásně rozprostřela po celém krku. Žíně ocasu se krátí pod úrovní patek, u kočárových koní se svazují do delšího volného uzlu nad úrovní hlezen.
Kůň se vyznačuje dlouhověkostí. Babieca byl přes 20 let koněm španělského národního hrdiny Ruy-Diaza - El Cida (asi 1040 - 1099). Kůň uhynul ve věku 40 let a je pochovaný v klášteře San Pedro de Cardena. Na jeho počest zde stojí památník.
Povaha:
Andaluští koně mají opravdu příjemnou povahu. Jsou paddajní, živí a velmi dobromyslní a učenliví. Přitom mají dostatečnou ohnivost a odvahu. Díky horkému a suchému prostředí, kde se toto plemeno vyvíjelo, je zdravé, odolné, s neobyčejně tvrdými kopyty a poměrně skromné na výběr potravy. Andalusan má dostatečnou inteligenci, aby zvládl náročné úkoly a dost síly, aby je perfektně realizoval. Je opravdu všestanný a rád se učí. Pokud trvale žije s jedním člověkem, vytváří se k němu až překvapivě vřelý vztah.
využití a sport:
Andaluský kůň je univerzální pracovník, ne příliš rychlý, ale zato vytrvalý, houževnatý a obratný. Dlouho se používal i k tahu pro reprezentační účely, protože jeho vysoká akce je neobyčejně působivá. Dodnes ostatně tahá královské kočáry. Ve Španělsku se tito koně cviči i pro zápasy s býky a k podobným účelům, které od koně vyžadují mimořádnou odvahu a obratnost. Dnes se osvědčují také při drezúře i v různých typech jezdeckých soutěží. Díky mimořádně pružnosti svých klubů patří k nejlepším koním pro vysokou školu. Sklízejí i nejvyšší ocenění při vozatajských soutěžích. Osvědčují se však i v těžších podmínkách, například španělská jízdní policie v Madridu i v jiných městech používá andalusany. Andalusan se stal také podkladem k vytvoření dalších plemen, protože svému potomstvu předává velmi užitečné vlastnosti.
12. července 2008 v 19:39
Achaltekinský kůň
Historie jezdectví, zvláště pokud se dotýká původu plemen koní, vede nevyhnutelně ke spoustě nejasností, protikladů a také záhad. Takovým je i achaltekinec, pouštní kůň, který žije v okolí oáz v Turkmenistánu. Společně s jomudem je příbuzným turkmenského koně. Možná, že turkmenský a achaltekinský kůň nejsou nic víc než varianty starobylého plemene, které už ve starověku obývalo přilehlé oblasti...
Vysvětlení názvu:
Achal-Teke je horská oblast na hranici Turkmenie a Íránu táhnoucí se od východního břehu Kaspiku až k Ašchabadu. Bylo to středisko hlavního kmene kočovných Teke-Turkmenů, rusky Achaltekinců, kteří pásli stáda mezi Persií, Afghanistánem, Bucharou a Chivou, tedy v dnešním Turkmenistánu, a podle nich dostalo plemeno jméno.
Původ a historie:
Achaltekinský kůň je starověké plemeno, vyšlechtěné kočovnými turkmeny zřejmě z tarpanů pouštního typu, neboť si dodnes uchovalo znaky pouštních koňovitých. Přestože se s těmito koňmi již od r. 1000 př. n. l. obchodovalo, vlastní chov zůstal omezen na vybrané části Turkmenie a teprve v novověku se zakládaly chovy i mimo tuto oblast. Chov se zřejmě řídil stejně přísnými pravidly jako chov arabských koní, a proto ruští hippologové považují tohoto koně za plnokrevníka. Patrně právem, původně bylo křížení nepřípustné.
Zprávy o tomto plemeni jsou staré nejméně 3000 let. Achaltekinské koně od kočovníků kupovali v 1. tisíciletí př. n. l. pro vojenské účely Peršané a údajně je sedlala i baktrijská garda Dareiova, která se střetla s Alexandrem Velikým. Údaj je věrohodný, protože starověká Baktrie ležela mezi řekami Oxus (Amu Darjou) a Margos (Murgab), tedy v dnešní Turkmenii. Udivující je jen počet - 30 000 jezdců. Chov v turkménských oázách a na hornatých okrajích pouště byl tak proslulý, že o koně měli zájem i čínští císaři. Zhruba od 2. stol. př. n. l. vídáme na čínských malbách vyobrazené vysoké koně s dlouhým krkem a malou hlavou, táhnoucí luxusní vozíky. Mohli to být docela dobře achaltekinci, získaní obchodem nebo ukořistění. Číňané totiž neváhali uspořádat tažení až do Farghany, aby se zmocnili "nebeských koní". Později se plemeno rozšířilo i do Arábie, Kazachstánu, Dagestánu a zásluhou ruských odborníků až na severní Kavkaz.
Popis a charakteristika:
Achaltekinec je pouštní jezdecké plemeno s tenkou kůží bez podkožního tuku a s jemnou srstí, s řídkým hedvábným ohonem a hřívou, a okem ve tvaru mandle. Je prošlechtěné k rychlé jízdě s menší zátěží a pečlivě ošetřované, chráněné před chladem i slunečním úpalem. Mezi místními plemeny má výjimečné postavení, neužívá se k běžné práci a krmí se zvláštní dietou s vysokým obsahem bílkovin a tuku a malou dávkou objemového krmiva. Tradičním krmivem jsou například granule ze sušené vojtěšky, hrudky z ovčího tuku, vajec, ječmene a kvatlamu, nebo smažené těstové placky.
Podle západních požadavků není achaltekinec právě dokonalý. Je to štíhlý, nižší kůň (ideální výška 157 cm, průměr 154 cm, klisna o 2 - 5 cm nižší) s nápadně dlouhým krkem, jemně modelovanou hlavou nesenou vysoko nad kohoutkem, užším hrudníkem (obvod asi 167 cm), delším, měkčím hřbetem s náznakem štěpení zádě, zato s dobře vyvinutým hřbetním svalstvem. Má mimořádně dlouhé bérce a strmou spěnkou. Obvod holení je v průměru 18,9 cm. Kopyto je malé, s nízkými patkami, neobyčejně tvrdé, rohovina je velmi kvalitní. V přírodních podmínkách se neková.
Chod je vydatný, vyrovnaný, předností je mimořádná obratnost a rychlá reakce na terénní překážky. Krokem se achaltekinec pohybuje jen na pastvě. Klus je tvrdý a drobivý, pro jezdce velmi nepříjemný, ale cval je plavný, vyrovnaný, hladký. Mimochod se u tohoto plemene téměř nevyskytuje. Kůň se zdá mnohdy slabě osvalený, ale menší množství svalové hmoty je pro něj výhodou, ulehčuje mu snášení veder a lepší hospodaření s vodou. Ačkoliv postoj končetin nebývá korektní, protože vinou užší hrudi bývají přední nohy sblížené a zadní mají sklon k šavlovitosti, výkonnost tím rozhodně ovlivněna není. Je neobyčejně odolný a vytrvalý, stvořený pro distanční jízdy. Vydrží dlouho bez vody a krmení, snadno snáší vedro. Působivý je nejen hrdý postoj a neobvyklé držení hlavy, ale také srst vyznačující se výrazným kovovým leskem. Achaltekinský bělouš je stříbrný, plavák zlatý, hnědák bronzový či měděný. Vraníci jsou velmi vzácní.
Povaha:
Achaltekinec mívá tvrdou, svévolnou povahu a těžko se ovládá. Je to srdnatý kůň a rozhodně není bojácný. Svému stálému jezdci věrně slouží. Má výborný orientační smysl a skvělou paměť, takže se v známém terénu pohybuje zcela bezpečně. Výcvik tohoto plemene je obtížnější, místní lidé své koně ovšem zvládají skvěle a při dostizích jim ponechávají plnou vůli. Hřebci jsou dosti nesnášenliví, ale velmi soutěživí, klisny naopak mírné, výborné matky, které svá hříbata udatně brání. Plemeno se odchovává v přírodních podmínkách, klisny s hříbaty tráví první měsíce života v oázách.
Využití a sport:
V Turkmenii byl achaltekinec nejvíce ceněným jezdeckým koněm, který se uplatňoval dříve při přepadech karavan, později hlavně při vojenských příležitostech. Hippologové ruské říše jej považovali spíše za kuriozitu, ke zlepšení jiných plemen se využíval jen ve středoasijské oblasti. Jeho hodnocení se zlepšilo až v době mezi světovými válkami, kdy docházelo k pokusným křížením s evropskými plemeny. Je velmi vhodný pro individuální spolupráci s jedním jezdcem, horší je jeho "kolektivní" využití v jezdeckých oddílech.
Nejslavnější zkouškou vytrvalosti achaltekince byla jízda z Ašchabadu do Moskvy, kterou absolvovali v roku 1935 achaltekinští a jomudští koně. Trasa měřila celkem 4 128 km, z toho 960 km vedlo pouští. Cesta trvala 84 dní a tento výkon nebyl nikdy vyrovnán, natož překonán.
Na území bývalého SSSR slouží achaltekinec k mnoha sportovním soutěžím, například skokovým, dálkovým jízdám i k drezuře. Držitelem zlaté medaile z olympiády v Římě v r. 1960 za drezuru se stal Filatov na achaltekinském hřebci Absentu. V posledních letech se zvýšila účast jezdců z bývalých sovětských republik na mezinárodních jezdeckých soutěžích, ačkoliv podmínky nyní mají k požadované úrovni daleko. Nevyhnutelně se však styk s cizími ekipami a jezdeckými názory, jemuž dosud bránila železná opona, projevuje na zlepšení chovu sportovních koní. Dosud koně soutěžili v mnoha disciplínách bez naděje na úspěch, protože se nemohli vyrovnat s výkonnostními požadavky, což mělo vliv na řízení chovu. Výsledkem je, že doposud velice výjimečný achaltekinec se vyvíjí tak, aby vyhovoval novým kritériím, a začíná tudíž získávat vnější znaky, odpovídající obvyklému typu evropského soutěžního koně
12. července 2008 v 19:35
Kůň Převalského (Equus przewalskii) je dnes jediným žijícím druhem divokého koně. Jeho domovem byly rozsáhlé stepní oblasti centrální Asie, i když podle jeskyních kreseb pravěkého člověka se zdá, že v době kamenné žil tento typ koně i v Evropě. Ještě koncem středověku žil kůň Převalského na východním břehu Volhy, avšak již v polovině 19. století se vyskytoval pouze vdžungarských stepích na pomezí dnešního Mongolska a Číny. Zde jej roku 1879 objevil ruský cestovatel N. M. Prževalskij. Na základě lebky a kůže zaslané do zoologického muzea v Petrohradě tohoto koně vědecky popsal zoolog I. S. Poljakov a na počest objevitele nazval koněm Převalského.
V letech 1889 - 1903 se do zajetí dostalo 54 koní Převalského, z nichž však pouze 13 přežilo a stalo se základem dnešní celosvětové populace čítající více než 1500 kusů.
V přírodě byl kůň Převalského s největší pravděpodobností vyhuben. Poslední divocí koně byli spatřeni na jaře 1968 v Mongolsku a od té doby nejsou žádné věrohodné zprávy o jejich výskytu.
Kůň Převalského byl zachráněn především díky chovu v zoologických zahradách. Devadesát let trvající mezinárodní úsilí vedlo k tomu, že v roce 1990 překročil počet koní Převalského 1000 kusů a bylo možno uvažovat o jeho zpětném vysazení do přírody. Prozatím jsou připraveny tři stanice v Mongolsku a Číně, kde si koně přicházející z různých zoologických zahrad postupně přivykají na tvrdé stepní podmínky a teprve když obstojí budou vypuštěni do volné přírody.
Do Československa se dostali koně Převalského zásluhou prof. Františka Bílka, který v roce 1921 koupil od prof. Julia Kühna z Halle čistokrevné trio pro pražskou vysokou školu zemědělskou. Hřebec Ali a klisna Minka se později stali zakladateli světoznámého chovu posledního druhu divokého koně v pražské zoologické zahradě, kam byli po jejím otevření v roce 1932 převedeni.
Zoologická zahrada v Praze se významným způsobem podílela na záchraně koně Převalského a byla dlouhá léta největším a nejvýznamnějším chovatelem těchto koní na světě. Od roku 1933 se tady narodilo přes 180 hříbat. V roce 1959 byla proto pražská zoo pověřena vedením mezinárodní plemenné knihy koně Převalského, která vychází od té doby každoročně a zachycuje veškeré změny v celosvětovém chovu.
12. července 2008 v 19:34
Úvodem...
Huculský kůň se řadí mezi primitivní plemena koní, která nejsou příliš vhodná pro sportovní využití. Rozhodně se o huculovi nedá říci, že je krásný a elegantní, ale v každém případě je spolehlivý, skromný, obratný, vytrvalý a vyniká klidným temperamentem. Bezpečně s vámi bude kráčet po neschůdných horských cestách. Pokud se rozhodnete pro hucula, stane se Vám kamarádem na celý život a jistě tak přehlédnete i jeho hrubší hlavu nebo kravský postoj...
Původ a historie:
Zjistit původ hucula není jednoduchou záležitostí a názory odborníků se různí. Někteří autoři soudí, že hucul patří k čistokrevným potomkům nordických ponyů, kteří se výborně adaptovali v horských podmínkách Karpat, a v nejvyšších polohách se uchoval bez příměsi cizí krve. Někteří hippologové se domnívají, že hucul je vlastně zakrnělý a zdegenerovaný arabský kůň, přizpůsobený horským podmínkám anebo nejjižnější větev severního (nordického) koně, který se přizpůsobil karpatským klimatickým a půdním podmínkám.
V podstatě je sporné zda hucul patří k plemenům stepního koně, nebo koně severního. Některé typy zdánlivě potvrzují, že jde o potomka nejzápadnější větve tarpana, exteriérové charakteristiky naopak naznačují, že vliv severských koní byl rovněž významný. Není vyloučena ani možnost částečného míšení obou plemenných skupin. Tarpaních znaků je zdánlivě více a proto je toto plemeno řazeno do skupiny koní orientálních, podskupina tarpanovitých koní.
Centrum chovu se klade do oblasti Poloninských Karpat a Muramurese. Ovšem vystopovat původní obyvatelstvo je poněkud problematické. Byli to patrně Kostobokové náležející k Dákům a snad i část Burů a Velkých Dáků. Zhruba ve 4.století před naším letopočtem pronikli daleko na východ též Keltové na svých nízkých konících a pravděpodobně ovlivnili typ zvířat zde chovaných. Zajímavé je období vlády římských císařů Domitia a Traina, kteří válčili s Dáky (definitivně je porazili okolo roku 105 našeho letopočtu). Z tohoto období pochází písemné zmínky o neobyčejně obratných dáckých koních, kteří se uplatnili zejména v horském terénu. Také na výjevech tehdejšího života Dáků nacházíme drobného méně ušlechtilého koníka. Římské legie však nedorazily až do Poloninských Karpat a tak se zde dále vyvíjel malý kůň až do příchodu Slovanů v šestém století. Těmi byli Huculové (rumunsky zbojník), karpatští pastevci rumunsko - rusínského původu po kterých nese hucul své jméno.
Zpočátku chovali jen původní primitivní plemeno různých místních rázů, odvozených od horského tarpana karpatského, ale postupem času chtěli mít koně hezčího a mohutnějšího. Nejprve se pokoušeli přikřížit jiné primitivní plemeno - polské moldavské a ukrajinské koniky, ale křížení nepřineslo očekávané výsledky. Později se pokoušeli o kombinaci s arabem, lipicánem a anglickým plnokrevníkem, avšak ani to nebylo úspěšné. Křížení s arabem sice zlepšilo exteriérové vlastnosti, ale ne mohutnost. Obrat nastal až v 18. století, kdy s německými přistěhovalci přišli i norici. Norik jako autochtonní plemeno Alp se v Karpatech rychle adaptoval. Po použití noriků na místní arabizovanou populaci dosáhli chovatelé žádaného cíle, arab vnesl pohledný exteriér a norik potřebnou mohutnost. Kombinace tarpan - arab - norik vytvořila podklad pro vznik dnešního hucula. Zásluhou soustavného selekčního výběru a tvrdého odchovu se v genofondu ustálil a upevnil žádoucí vzhled i charakteristické vlastnosti, které se nakonec staly dědičné. Hucul zůstal zaoblenější a mohutnější, než jeho vývojově příbuzní - konici, kteří jsou jemnější, kostnatější, užší, s delším rámcem. V této době byl hucul chovaný ve čtyřech typech:
- typ tarpana, nejpodobnější horskému tarpanovi karpatskému, který byl nejprimitivnější
- typ konika, který byl nejjemnější
- typ araba, nejvíce korektní
- typ norika, nejmohutnější
Nepoužívá se už typ kertačí (Przewalského hucul), protože mongolští koně Hunů (rok 400), Avarů (rok 550) a Tatarů (rok 1241) se na vyšlechtění hucula nepodíleli, pouze přes Karpaty přešli. Ale i kdyby v Karpatech někteří zůstali, rychle by zemřeli na dýchavičnost kvůli studenému a vlhkému počasí, stejně jako prví arabští koně Turků, dokud se neaklimatizovali.
V roce 1850 si v bukovinském zemském chovu všiml harmonického horského koníka plk. Martin von Herrman, velitel Státního hřebčince v Radovci. A vzhledem k tomu, že rakousko - uherská armáda potřebovala soumary byl v roce 1856 založen samostatný huculský hřebčín Lučina, ležící 110 km západně od Radovce v typickém horském prostředí. Základ chovu tvořilo 10 klisen a 2 hřebci ze zemského chovu, všichni neznámého původu. Huculský hřebčín Lučina byl v roce 1872 zrušen, ale roku 1877 znovu obnoven. Nový plemenný materiál tvořilo 10 kobyl místního bukovinského rázu a 14 pepiniérů, zakladatelů známých kmenů a linií.
Koně v hřebčíně Lučina tam byli chováni tak, aby zůstali skromní, tvrdí, nenároční a snášeli skromné krmení a drsné klima. Proto byla stáda huculů celoročně na pastvinách pod širým nebem, pouze za studeného, větrného a deštivého počasí se zaháněli do lesa. Na podzim, když byly noční mrazy zapalovali ošetřovatelé na pastvinách ohně, aby se koně mohli ohřát a ráno je opět vyháněli na pastvu. Přes zimu byli ustájeni v otevřených volných stájích a přikrmovali se senem. Oves dostávali pouze plemeníci. Březí kobyly se hřebily bez pomoci na pastvinách.
Popis a charakteristika:
Hucul je dlouhověký kůň tvrdé tělesné konstituce s dobře vyjádřeným typem. Tělesný rámec má delší linie, postoj je korektní, chody pravidelné. Hucul patří mezi pozdní plemena, dospívá v 5 - 6 letech, plně výkonný zůstává až do 25 let často se dožívá 30 let i více. Kohoutková výška se pohybuje u klisen mezi 134 - 142 cm a u hřebců mezi 136 - 144 cm, obvod hrudi je u klisen 160 - 180 cm a u hřřebců 165 - 185 cm a obvod holeně u klisen 17,5 - 19,5 cm a u hřebců 18,2 - 20,2 cm.
Tělesná stabva hucula je souladná, tělo dobře a pevně stavěné. Hlava je masivnější a suchá, kratší v obličejové části. Žuchvy jsou mohutné. Krk je silný, svalnatý, středně nasazený, často spíše klenutý. Kohoutek je většinou méně výrazný, hřbet pevný, bedra krátká a dobře vázaná. Záď je široká, svalnatá, středně skloněná, často kratší. Typický je široký a hluboký hrudník. Končetiny jsou suché s výraznými klouby a kratší přední holení. Kopyta pravidelná s dobrou a velmi tvrdou kopytní rohovinou. Postoj je vpředu pravidelný, vzadu někdy mírně šavlovitý a sblížený ve hleznech.
Chody jsou kratší a pravidelné, v terénu se hucul pohybuje velmi jistě a obratně. Nejčastější zbarvení je hnědák nebo plavák všech odstínů, méně ryzák a vraník, typický je výrazný úhoří pruh, často se vyskytuje zebrování bérce a předloktí a někdy oslí kříž. Bílé znaky jsou nežádoucí. Srst je delší, hrubší a hustá, dobře přizpůsobivá nepřízni počasí. Na kořeni ocasu se někdy vyskytuje štětka z krátkých žíní, ohon splývá až k zemi. Hucul má pevné zdraví a je velmi plodný, natalita je vysoká a porody zpravidla bez komplikací. Vývoj hříbat bývá pravidelný a bezproblémový.
Povaha:
Hucul je skromný, vytrvalý s dobrými charakterovými vlastnostmi, psychicky vyrovnaný a s klidným temperamentem. Je konstitučně tvrdý, dobře krmitelný a jako primitivní plemeno si uchovává přirozené instinkty po předcích. Při dobrém zacházení je učenlivý, pracovitý a vytrvalý. Vzhledem ke svým tělesným rozměrům je velmi výkonný při práci, zejména v terénu, kde je jistý a obratný. Velká odolnost a konstituční tvrdost se projevuje zejména při nepříznivých životních podmínkách. Nevadí mu nízké teploty, je však citlivý na nedostatek čerstvého vzduchu ve stáji.
Využití:
V hřebčíne Lučina byli koně cvičeni na nošení beden s municí a dalších vojenských zařízení po nejneschůdnějších terénech. Jejich kvality se prokázaly až v první světové válce, kdy tito houževnatí a výkonní koně podávali výborné výkony nejen jako soumaři, ale i tahouni a koně jezdečtí, tedy v úlohách pro které nebyli cvičeni. Je ovšem pravda, že Huculové své koně používali k jízdě stejně jako k polním pracem, nebo nošení břemen, hucul byl tedy původně všestranným koněm, což je v horských podmínkách nejlepší a nejvýhodnější možnost. Hucul je nepřekonatelný ve zdolávání strmých horských svahů a poradí si s každou překážkou, či nástrahou na cestě. Je přímo mistrem v brodění dravými horskými toky s kamenitým dnem, a dokonce i po nezpevněné suti se pohybuje obezřetně a lehce jako koza. V těžkém terénu se vyrovná i osvědčeným mulám.
12. července 2008 v 19:32
Holštýnský kůň
Úvodem:
Holštýnský kůň je starým teplokrevným plemenem. Jméno dostal podle Holštýnska, země, kde při ústí Labe leží Elmshorn, jeho domov. Dodnes se hlavní středisko chovu nachází v této oblasti. Podkladem chovu holštýnů byly místní chovy těžkých koní, kteří se kdysi pásli na nivách kolem Labe a jeho přítoků. Na počátku 14. století sloužily tyto nivy klášteru v Uetersenu na Haseldorfských blatech, při kterém byl vybudován hřebčín pro chovu válečných a turnajových koní. Ve středověku velmi podporovali chovy těchto koní dánští králové i vévodové šlesvicko-holštýnští...
Původ a historie:
Původní domácí chov z Holštýnska, jehož znaky jsou ještě patrné v mnoha plemenech německých koní, zprvu ovlivnil mohutný příliv španělské, orientální a neapolské krve. Od 16. století do konce 18. století byli holštýnští koně velmi vyhledávaní ve Španělsku, v Dánsku, Itálii, Francii i v jiných evropských zemích, včetně našich. Stále podstatněji ovlivňovali i jiné německé teplokrevníky a posloužili zejména ke zlepšení vestfálských a meklenburgských koní. Výborně se osvědčili i v hřebčincích v Celle a Dillenburgu, chovných střediscích slavného hannoverského koně. V roce 1860 vlastnil královský hřebčín v Esseromu, patřící holštýnskému vévodovi, holštýnského hřebce jménem Mignon, který působil v chovu bíle rozených běloušů - unikátní varianty, která byla pýchou hannoverského kurfiřta. Ve své době byl holštýn hodnocen jako tvrdý a spolehlivý kočárový a tažný kůň, jehož vysoká, elegantní akce, zděděná po španělských předcích, nevylučovala jeho využití ani jako těžkého jezdeckého koně.
Holštýn vždycky vynikal klidným, ovladatelným temperamentem, cennou vlastností, která se při selekci velmi pečlivě sledovala. Ovšem v roce 1680 to sotva mohl být kůň vynikající elegancí, což nebyl ani později. Vady zevnějšku se na počátku 19. století podařilo odstranit díky dovezeným anglickým plnokrevníkům. Hrubý klabonos začal mizet, akce se snížila a cvalová akce zlepšila.
Nejvýznamnější bylo zavedení yorkshirských kočárových hřebců. Ti byli rychlejší příbuzní clevelandského hnědáka. Jejich přikřížení dodalo holštýnovi vyrovnaný temperament a upevnilo jeho charakteristickou pohybovou akci, která odpovídala jeho poměrně těžkému rámci. Tak vznikl velmi houževnatý, statný kočárový kůň, který se také uplatnil jako tažný kůň u dělostřelectva i jako silný jezdecký kůň. Pro své vlastnosti byl vyhledáván vojenským jezdectvem. Chov se rozvíjel tímto způsobem hlavně v Traventalském hřebčíně, založeném v roce 1867 ve Šlesvicko-Holštýnsku Prusy. Tento hřebčín už neexistuje a celou odpovědnost za chov plemene převzal Svaz chovatelů holštýnských koní v Elmshornu. Kmenové stádo prochází zkouškami výkonnosti, jak je běžné u všech evropských teplokrevných plemen.
Po druhé světové válce se poptávka na trhu koní změnila. Němečtí chovatelé se jí přizpůsobili a zcela cílevědomě začali produkovat sportovní koně. A toto východisko z nouze se ukázalo pro plemeno prospěšným: bylo zušlechtěno plnokrevníky. Holštýnský chovatelský svaz k zušlechťovacímu procesu používal dokonce více plnokrevníků než kterýkoliv jiný chovatelský svaz. V krátké době se holštýn stal víceúčelovým sportovním koněm.
Popis a charakteristika:
Holštýn měří 163 - 173 cm. Starý typ holštýnského koně měl nepěknou a těžkou hlavu a často klabonosý profil. Přidáním krve plnokrevníka se hlava zjemnila a získala ušlechtilost. Je výrazná, s velkýma, zářivýma očima a správně nasazenýma ušima. Nedostatek z minulosti - tendence k těžké spodní čelisti, byl takřka úplně odstraněn. Hrudník je široký a hluboký, plece jsou šikmé, což podmiňuje delší, nižší, plošší akci, žádanou u jezdeckých koní. Kohoutek je zřetelný. Stavba těla představuje kombinaci síly a kvality. Hřbet a bedra jsou silné a svalnaté. Ohon je vždy vysoko nesený, ale nebývá vždy vysoko nasazen. Záď je mohutná a přechází do svalnatých stehen. Končetiny jsou ukázkové, mají krátké holeně. Přední nohy jsou postaveny široce od sebe. Skon spěnek je v souladu se sklonem plece. Obvod holeně je 20 - 24 cm. Kopyta jsou kvalitní, přiměřeně velká. Jejich kvalita se zlepšila vlivem plnokrevníka.
Co se zbarvení týče, jsou povoleny všechny barvy. Nejtypičtější je hnědá barva s černou hřívou, ohonem a končetinama a tmavě hnědá. Bělouši jsou dost běžní, ale ryzáci se vyskytují méně.
Velký důraz se klade na kvalitu chodů. Krok je dlouhý, prostorný a pružný, klus je živý, velice vyvážený, rytmický a prostorný, povolen je mírný vznos noh (dědictví po kočárovém koni). Cval je hladký, rovný.
Využití:
Holštýn nebyl chován k vyhraněné výkonnostní disciplíně, proto je vhodný pro všechy jezdecké sporty. Dnešní holštýn je lehčí než starší typ a má z určitého hlediska kvality huntera. S přehledem a odvahou skáče i cválá. Je to skutečně všestranně výkonný kůň a ze všech německých plemen má na sportovních kolbištích patrně nejlepší vyhlídky. Jedním z nejslavnějších holštýnských koní všech dob byl velký hnědý valach Meteor, kůň, který získal medaile na třech olympijských hrách. Narodil se roku 1943 a získal v soutěži jednotlivců bronzovou medaili v roce 1952 a o rok později pomohl získat Německu zlatou medaili ve Stockholmu, kde v jednotlivcích skončil čtvrtý. V Římě v roce 1960 v sedmnácti letech získal druhou zlatou medaili v soutěžích družstev a jako jednotlivec skončil šestý. Meteor s Fitzem Thiedemannem, výjimečně talentovaným všestranným jezdcem v sedle, byl vynikajícím zástupcem svého plemene. Uhynul v roce 1966 a je pohřben v Elmshornu, středisku chovu holštýnů

12. července 2008 v 19:31
Historie
Chov koní nebyl na našem území nijak řízen, patent Marie Terezie z 13.8.1763 stanovil, že chov koní bude řízen a podporován (jsme tedy v dobách Rakousko-Uherska.) Za vlády císaře Josefa II. byl vydán v roce 1789 Dekret o chovu koní. Řízení chovu koní bylo předáno armádě a v sídlech pluků byly zřizovány "hřebčinské"(hřebčí) stanice. Jejich účelem bylo zajištění dostatečného počtu koní pro armádní účely. Zpočátku šlo o teplokrevné klisny, které byly připařovány polokrevnými hřebci, později se přidávala mohutnější plemena, aby výslední koně byli též využitelní pro zemědělské práce. U zrodu ČT figurují koně Rakouska -Uherska, konkrétně kmeny Furioso, Przedswit a Shagya arab. Pro lepší orientaci si uvedeme stručnou charakteristiku těchto kmenů.
Furioso byl anglický plnokrevník, hnědý hřebec, který působil v hřebčíně v Mezöhegyesi. Narodil se v roce 1841 a založil kmen středně vysokého a středně mohutného koně. Jeho potomci vynikali zejména v zápřahu a jako jezdečtí koně. Časem se vytvořily dvě větve - radovecká - ušlechtilejší (z ní pocházel v Kladrubech působící Furioso XI) a piberská - mohutnější (z této větve byl Furioso XIII, který působil v Pohořelicích na Moravě.)
Przedswit byl taktéž anglický plnokrevník, patřil k nejlepším z rakousko- uherských polokrevných kmenů, jeho potomci byli mohutnější a převážně ryzáci.
Shagya arab, byl arabský polokrevník z Bábolny, byl používán k celkovému zušlechtění.
Na vybudování podoby dnešního ČT měla největší zásluhu tři stáda: kladrubské, netolické a albertovské.
Kladrubské stádo
Základem byly clevelandské klisny a polokrevné klisny z Piberu a Radovce, jako hřebec zde působil Furioso (bez čísla) z mezöhegyeského hřebčína, Przedswit VII a Shagya X-R. Koně byli středního rámce a menší mohutnosti, tím však nevyhovovali zemskému chovu. Proto došlo v roce 1924 k importování 34 oldenburských klisen za účelem zmohutnění stáda, dále byla použita hannoverská krev a stádo se rozdělilo na ryzé (zde působil zejména Przedswit a Gidran, jejich potomci byli souladnější ) a hnědé (zpočátku nejednotné), působil zde zvláště Furioso VII a Przedswit II, v poválečné době pak hannoverští hřebci Alarm a Diktant, působil zde i syn trakénského hřebce Quoniama Quoniam II. Po čase byla obě stáda sloučena.
Netolické stádo
Jeho základem byly kořistní a vojenské klisny, také část klisen ze zemského chovu. Účelem chovu byla produkce výkonného vojenského jezdeckého koně. Působili zde zejména polokrevní 1119 Furioso XI a 1645 Furioso - 2. Když došlo v padesátých letech ke zrušení vojenských jezdeckých složek, chovatelé se museli zaměřit na produkci těžšího teplokrevníka, který by mohl být více využíván v zemědělství. Ke zmohutnění byli použiti oldenburští hřebci, dále pak Furiosové a následně hřebci německých teplokrevných plemen.
Albertovské stádo
Zdejším cílem chovatelů byla produkce ušlechtilých jezdeckých koní. Chov ovlivnili zejména plemeníci Furioso XIV, Przedswit III a Star of Hannover III. V 50. letech byl chov přizpůsoben požadavkům zemského chovu, aby koně byli mnohostranně užitkoví. Od konce 60. let byli výrazně používáni trakénští hřebci - Quoniamové (I, II, III.)
Popis plemene
• dospělý ČT je moderního typu, ušlechtilý a výkonný sportovní kůň, středního tělesného rámce
• má dobré linie a pevný fundament, suché klouby
• stavba těla je korektní a harmonická, tělo je dobře osvalené
• je bez zjevných geneticky podmíněných vad
• hlava je žádoucí suchá, s výrazným okem a klidným výrazem, s výraznými nozdrami
• KVH klisny 161 - 167 cm
• KVH hřebci 162 - 170 cm
Povaha, využití
ČT by měl mít klidnou vyrovnanou povahu a dostatek temperamentu. Je vhodný pro všechny druhy jezdeckého sportu (tj. drezuru, parkury, všestrannost a také vozatajské ježdění), ale celá populace v průměru nedosahuje úrovně světově uznávaných plemen. ( Nicméně se najdou výjimky - v Německu v GP je úspěšný valach po Przedswit XVI-64.) Velmi vhodný je pro běžné jízdárenské či rekreační ježdění a turistiku, dobře splňuje i roli hiporehabilitačního koně. Je vhodný pro začínající jezdce, ale samozřejmě záleží na původu.
Současnost, chovný cíl
Český teplokrevník se stále šlechtí, cílem jeho chovatelů je (dle SCHČT) " ušlechtilý, korektní a lehce jezditelný kůň, který na základě svého temperamentu, charakteru, prostorné a elastické mechaniky pohybu a pevného zdraví, je vhodný pro všechny druhy výkonnostního jezdeckého sportu v rámci disciplin FEI a je dobře využitelný i pro běžný jezdecký, rekreační a vozatajský sport." Chov ČT pokračuje v plném rozsahu v Zemském hřebčinci v Písku, v hřebčíně v Albertovci, v Zemském hřebčinci v Tlumačově, v Národním hřebčíně Kladruby či ve ŠCHK Měník a rozšiřuje se v mnoha dalších soukromých chovech s vynikající úrovní. Chovatelé se snaží dohnat propast vzniklou za éry komunismu, kdy ztratili kontakt s evropskými vynikajícími chovy. Dnes v plemenitbě působí hřebci holštýnští, sportovní němečtí koně či Selle France. Ale vyšlechtit celou populaci ČT, která by mohla konkurovat vyspělým zahraničním chovům - to je ještě běh na dlouhou trať.
Autorka děkuje za lektorování článku SCHČT.
Na závěr ještě zmínka o moravském teplokrevníkovi (pro mnohé čtenáře bude možná překvapením, že jde o oficiálně uznané plemeno…)
Moravský teplokrevník
Tento kůň představoval typ všestranně upotřebitelného koně, který byl vyšlechtěn na podkladě původních domácích klisen orientálního a anglického původu importovanými hřebci, z nichž nejvíce se uplatnily polokrevné kmeny Furioso a Przedswit. Hřebci těchto kmenů z hřebčína Pohořelice a ze zemského moravského chovu silně ovlivnili chov teplokrevných koní v letech 1930-1970 v celém Československu. V roce 1992 byl založen Svaz chovatelů a příznivců moravského teplokrevníka a v roce 2004 oficiálně uznán MZe ČR a má vlastní plemennou knihu. Současný stav činí přibližně 550-600 koní (zhruba 10 procent z populace ČT) a rozlišují se podle metodiky výpočtů původních genů (za zakladatele se považují plemenní hřebci, kteří působili v chovu na Moravě a v Čechách v letech 1880 - 1950.)
