Všechno píšu jakoby za Kikinku, ale to co je v závorkách kurzívou, píšu za sebe.
Úplný začátek, ten znám jen já
Narodila jsem se, tak jako každé hladosrsté morčátko, a začla pomalu postupně žít svůj život. Pak jsem se dostala k nějakým lidem (K mojí tetě), kde jsem žila nějakou dobu, byly to možná měsíce, možná i roky...to už si nepamatuju. Pak mě ti lidé dali k jiným lidem, kde můj život vlastně doopravdy začal. (Ti jiní lidé jsmě my - já a rodina)
To už si nepamatuju
Byla jsem malinká a ta holka co se jmenuje Stáňa byla taky malinká, ale už trochu větší. (Na tuhle část Kikininýho života si vůbec nepamatuju...ale něco se najde: Byla sem malá, vždycky jsem Kikinu chovala a máma říkala, že Kikinka na mě mluví, protože jakoby pískala, nebo vydávala nějaký zvuky....a máma řikala že jí rozumí, a já si myslela že jí taky rozumím, a bylo to docela možný.) Pak přišla zakrslá králíčice černá Bublina, se kterou jsme žili docela dlouho, ale pak se venku jednou ztratila..........
Pak Stáňa trochu vyrostla, a o mě se nikdo moc nezajímal, seděla jsem v kleci a občas mi jí někdo vyčistil, nebo mi dal jídlo a tak.......ale už jsem je omrzela. To trvalo hodně dlouho, já se jich moc bála, když někdo šel kolem klece v předsíni, hned jsem zalezla do domečku, to jsem byla tenkrát hloupá! Teď vím, že to bylo jinak. Oni mi nic nechtěli udělat.
Začlo to pouto
Ta Stáňa, když jí bylo asi devět nebo deset let, si mě začala všímat, ale hrozně náhle a brala mě ven na travičku a moc se o mě starala...měla mě ráda. (Mě bylo Kikinky hrozně líto, že se o ní téměř nestarali, a chtěla jsme jednomu staršímu morčátku zkrášlit život, protože mi přišlo, že už brzo odejde, ale to jsme se zmílila, příběh teprv začínal.......)
Výlety za přírodou
Jednou mě třeba vzala na výlet na tejden do kempu v Kunžaku...kde jsem celý den byla venku, opravdu celý den na trávě volně puštěná, protože Stáňa věděla, že neuteču, já už byla na ní zvyklá a už sem se vůbec nebála protože byla hodná. Celý týden na trávě, rostly tam pampelišky, tráva, i klacíky a dokonce i stromečky a keře, pod které jsem si vždy sedla do stínu a pásla se...v kleci, kam jsem mohla vstoupit bylo seno a voda a měla jsem se báječně, snad přebáječně.
(Úplně si pamatuju jak byla čilá a nikdy jsem neviděla, že´by takhle nadšeně poskakovala, na to, že jí už bylo dost, ale nevím kolik, to jsem nikdy nezjistila.......)
Mylné myšlenky, že umře
Doma zase čas ubíhal, a Stáňa mě začla učit chodit na záchůdek, a taky jsem dosáhla největšího pohybu - skočila jsem do klece přes asi 20ti centimetrový podstavec na klec. Nezdá se to, říkáte si, to by zvládlo každé morče, ale já na nic takového nebyla nikdy zvyklá a teprve jsem si začla užívat a vnímat život. Všichni z rodiny si dělali takovou legraci, jakože všechny zvířata od tety jsou nesmrtelná, protože nikdo vlastně nevěděl kolik mi je a inu bylo mi vážně dost, stejně jako tetinýmu křížencovi Vilíčkovi, tomu bylo 14...
Jenže Vilda pak taky umřel, a Stáňa si uvědomila že já jednou taky odejdu...a řekla si že u mně bude furt a dopřeje mi hezkej konec, protože se začla bát že už to přijde.
To je z tý doby:
Bobeš
K vánocům jí přišel zakrslý králíček, Bobeš. Já byla štěstím bez sebe navíc z nové dřevěné klece metr krát metr, kde bylo i poschodí a patro, a s Bobešem jsme si tam spokojeně žili a měli jsme se rádi. (Kikinu jsem asi měla radši, nevím, to se nedá tak říct, protože Kikina se mnou byla od dětství a já si nepamatuju na dobu, kdy jsme jí neměli!!!!)
Ke konci
Nastal už únor. (Řekla jsem si....že Kikina vlastně ještě asi neumře, když sem si myslela že jo, tak nic....nemusela jsem u ní furt bejt tak jsem jí prostě nechala s Bobešem...asi dva dny, a ani jsem jim nečistila záchůdek, zaprvý, že tam měly asi 20cm podestýlku (v něm) a taky, že Kikina na něm furt seděla a vlastně se zněj ani nehla, to mi přišlo divný. Pak jsem se 5.2.2009 začla po ní shánět........to je to nejhroznější téma a nějak se mi o něm nechce mluvit.....ale dobře. Za záchůdkem byla nějaká mezera, tam za ní Kikinka ležela.)
Nebyla živá to vím, a strašně jsem se rozbrečela.....)
Měla jsem krásný život, to řekla Stánina maminka....a taky že mi ten život zkrášlilila ke konci.
(Nový morče? Ježiš dyť já chci Kikinu!!!!!!!!!!!!!)
To je úplně poslední její fotka.....
Pohřeb
Asi před deseti minutama (v 20:24 jsem jí vystlala krabici od voňavky pilinama a senem, a po okrajích ještě zrní jsem srovnala do proužku. Kikinku jsme vyndali z pytlíku...ulevilo se mi protože měla zavřený očička :) vypadala hrozně, ale jakoby smířeně se smrtí, asi fakt chtěla jen tak odejít. Na horní víko jsem napsala: Kikinka umřela 5.2.2009 . Našemu nejmilejšímu morčátku Nikdy na tebe nezapomeneme. A zavřela jsem to, zíítra ji půjdeme zakopat a chci hodně hluboko.
Moje slova:
Byl to smutnej konec, protože jsem ut oho nebyla, a to jsem ze všeho nejvíc chtěla, proč jsem byla tak hloupá a zrovna v ten okamžik se jim nevěnovala??????? Někdo by měl vymyslet smajlík pro nejsmutnější pláč na světě, protože ho zrovna potřebuju.......
Na druhou stranu, to vypadá, že Kikikna odešla dobrovolně a že chtěla pryč od bolestí a tak...a zalezla si prostě do koutku a tam v klidu.....
Kikinko, kam se mám dívat, až ti to řeknu, že jsem tě měla strašně ráda, a byla na tebe zvyklá, neuměla jsem si představit život bez tebe, a ani nedovedu prostě když přijdu do pokoje a kouknu se, jak Bobeš nadzvedává misku a hledá Kikinku, jak je tam sám!!! Prostě se mi chce brečet vždycky tam byli dva!.......je to divný a nechce se mi tomu uvěřit.........♥Měla, né mam tě ráda!!!♥
Takhle fotka je asi z 1.11.2008
Na počest Kikinky jí věnuju
TENTO můj blog, na který už nechodím, ale založila jsem ho, když jsem se o ní začla hodně starat.
Doufám že se ještě potkáme, milá Kikinko....
Tohle jsem dostala od moc dobrý kamarádky - Lucíka, je to básnička, moc za to děkujeme i s Kikinkou, je to krásný, seš hodná Lucko. (Ó z tebe bude asi básník xD) TADY je odkaz na Lucky blog neboli na tu báseň.....